panny, panicové

Moje sestra si našla kluka. Nebyla to sice moje opravdová pokrevní sestra, ale nejlepší kamarádka, se kterou jsem sdílela naprosto všechno. Byly jsme jako dvojčata, všude jsme pořád chodily spolu, všechno jsme prožívaly spolu. Tedy až do chvíle, kdy si našla toho Filipa. Naštěstí byl ale fajn, takže jsme všude akorát začali chodit ve třech. Spousta lidí na nás divně koukala, ale nám to připadalo naprosto v pořádku. Byly jsme prostě my dvě a potom Filip. Miška chodila mezi námi dvěma a držela se s námi oběma za ruku. Bylo to jako dřív.

Moje máma je prachatá namyšlená panička, která si myslí, že oplývám nějakým geniálním talentem. Chce strašně moc, aby to byla pravda, aby se se mnou mohla chlubit před svými slepičími kamarádkami. Kvůli těmhle jejím blbostem jsem nemohla skoro nikam chodit a pořád jsem byla zavřená doma, aby se moje nadání mohlo samovolně projevit, nebo co.

Seděla jsem u Milana na gauči a zase si naříkala na to, jaký jsou kluci prasata, jak myslí jenom na to jedno. Jako byla pravda, že já jsem ve svých devatenácti pořád byla panna a už se mi to nelíbilo, ale nechtěla jsem s klukem chodit jenom proto, aby mi vlezl do kalhotek a pak si našel jinou. Připadala jsem si jenom jako sexuální oběť. A Milan na tom byl podobně. Pár holek už sice měl, ale byly to samý slepice a chtěly po něm tak akorát to, aby za ně všude platil. A to se mu taky nelíbilo.