Znásilnění v parku
Po páté hodině jsem se rozloučila s paní doktorkou Zděničkou a zamířila domů. Tam jsem připravila večeři pro manžela, který vždy cestou z práce vyzvedával syna, který měl skoro až do půl šesté fotbalový trénink. Po večeři jsem sklidila ze stolu a následně jsem slyšela, jak pes poskakuje v chodbě a dožaduje se své procházky. Vzala jsem tedy vodítko a vyrazila ven.
Venku bylo překvapivě teplo, na to, že byl duben. Aprílové počasí si s námi sice ještě stále zahrávalo, ale nebylo to tak hrozné jako jindy. Pečlivě jsem se vyhýbala drobným loužičkám, které zanechal podvečerní deštík na cestičkách, zatímco náš kokršpaněl je vymetal jednu za druhou.
Užívala jsem si čerstvý vítr a sledovala, jak se pomalu rozsvěcí lampy. Jejich chabé světlo váhavě zesilovalo. Od té doby, co se město rozhodlo šetřit a vyměnilo ty pravé žluté žárovky za tyto spořivé namodralé, světla v parku, kam jsme právě dorazily, notně ubylo.
Jen co jsem překročila hranici dělící park od ulice, zamrazilo mě. Měla jsem podivný nepříjemný pocit, ale nemohla jsem přijít na to, co je příčinou. Popoháněla jsem psa, aby si pospíšil a vykonal potřebu, abychom mohli jít co nejdříve domů.
Konečně našel takové místečko, které se mu zdálo vyhovující, a tak jsem se zastavila a nervózně se rozhlížela. Na pažích jsem cítila husí kůži a po zádech mi běžel mráz. Můj paranoidní strach se zvyšoval.
Najednou mě někdo zezadu popadl a zacpal mi pusu. Zděšením jsme oněměla, ale pud sebezáchovy se okamžitě ozval. Škrábala jsem ho přes ruku, kterou mi držel pusu, ale nepomáhalo to. Neměla jsem dostatečnou sílu.
Útočník ji naopak měl až moc velkou. Jelikož mě táhl kamsi do černočerné tmy pozadu, nemohla jsem ho kopnout, nebo nějak jinak napadnout. Po cestě mi chraptil do ucha, že nesmím křičet, že mám být hlavně zticha. Samozřejmě jsem neměla v úmyslu ho uposlechnout.
Když jsme byli asi sto metrů od cestičky, konečně se zastavil. Těsně předtím mi ale podtrhl nohy, takže jsem upadla na zem. Ve chvíli, kdy na mě ten chlap nalehnul, nemohla jsem skoro dýchat. Váha jeho těla mě přišpendlila k zemi tak, že jsem se nemohla ani pohnout. Ruku mi z úst stále nesundal, ale já se i tak snažila křičet. Cítila jsem, jak mi po tvářích stékají horké slzy, ale ani to s útočníkem nepohnulo.
A z míry ho nevyvedl ani můj pes, který mi přišel na pomoc. Útočil na ruku toho chlapa, ale tomu stačilo se po něm jednou ohnat jako po otravném hmyzu a bylo po hrdinství. Pes schytal silný úder do hlavy a následně se se zakňučením sesunul k zemi.
Když jsem viděla, že je ten chlap schopen i násilí, přestala jsem se snažit o křik. Třásla jsem se po celém těle a žaludek se mi obracel z nechutného odéru piva, kterým ten chlap zaváněl. Slyšela jsem, jak si rozepíná kalhoty a poté jsem si uvědomila, že mi jeho ruka šátrá mezi nohama.
Začala jsem kopat a všemožnými způsoby se snažila dostat z jeho sevření, ale bylo to marné. Ten chlap stále opakoval, že mám být zticha a že když ho nechám tohle dodělat, tak mě nechá odejít. Na důraz svých slov, že jinak by se mohlo stát něco špatného, vytáhl zavírací nůž a zašermoval mi s ním před obličejem.
Sevřela se ve mě ledová hrůza.
Jak jsem byla strnulá šokem, tak se tomu násilníkovi povedlo stáhnout mi dostatečně kalhoty a kalhotky. A pak mi ho tam strčil.
Šíleně to bolelo a tlačilo. Prosila jsem ho, aby přestal, aby to nedělal, ale nevím, jestli mě vůbec slyšel přes dlaň, kterou mi stále zakrýval ústa. Všechno ve mně se bouřilo. Plakala jsem šokem, bolestí, ale i hanbou.
Ten chlap si to užíval. Chroptěl vzrušením a v jednu chvíli mi dokonce sáhl na prsa. Před jeho tělem nebylo úniku, a tak jsem se přestala vzpírat. Rezignovaně jsem plakala a otřásala se vzlyky, zatímco se ten chlap nade mnou ukájel. Cítila jsem v sobě jeho penis - jak se pohybuje sem a tam - a nemohla s tím nic dělat.
Konečně po nějaké době, která mohla trvat tři minuty stejně jako tři hodiny, ho ten chlap ze mě vyndal a postříkal mi obličej. Připadala jsem si neuvěřitelně ponížená a zneuctěná.
Jakmile to dokončil, poznamenal, že jestli půjdu na policii, tak si mě najde a zabije mě, a potom utekl. Usedavě jsem plakala a rukama si objímala tělo, jako kdybych se každou chvíli měla rozpadnout.
A v té chvíli mi padl pohled na mého psa, který tak tiše ležel kousek ode mě.
Když jsme se kolem třetí ráno konečně vrátili domů z veteriny a od policie, byla jsem šíleně vyčerpaná. Ve sprše jsem se drhla další dvě hodiny a ani poté se mi nepodařilo ze sebe smýt to hrozné ponížení a strach, který mě stále drtil.
Toho násilníka nikdy nedopadli.